Výskyt osob s poraněním míchy od osmdesátých let minulého století má kolísavou tendenci se sklonem ke zvyšujícím se počtem obyvatel. Beneš (1987) uvádí výskyt 12 osob s poraněním míchy na 1 milion obyvatel ročně. Podle výroční zprávy Svazu paraplegiků (Svaz paraplegiků, 2010) byl počet vozíčkářů podle odhadu v roce 1992 v České republice asi 5 000 a jejich přibližný roční přírůstek kolem 200 – 300 osob za jeden rok, tzn. 19 – 29 osob na jeden milion obyvatel ročně. Nejčastější příčinou spinální léze jsou autohavárie, pády, násilí, sportovní úrazy. Následkem jsou: kompletní (transverzální) či nekompletní (netranverzální) léze.
V České republice kolísá v posledních deseti letech celkový počet akutně vzniklých míšních lézí mezi 250 a 300 jedinci ročně. Incidence úrazových lézí je v České republice 16,5 případů na 1 milion obyvatel za rok. Ze 73,7 % se jedná o muže, zbývající 26,3 % tvoří ženy. Tento poměr se významně nemění. Průměrný věk pacientů je 49,1 let, je však patrný postupný nárůst věkového průměru až o pět let, tedy přes hranici 50 let (Česká společnost pro míšní léze, 2018).
Po spinálním poranění dochází ke změnám ve složení svalové, tukové a kostní hmoty. V důsledku poruchy inervace k významným změnám především ve svalovém systému. Atrofie kosterních svalů pod úrovní léze je v podstatě projevem adaptace na nový celkový stav. Kombinací řady faktorů, jako jsou porušená inervace (prokrvení) a s ní spojená imobilita (neschopnost pohybu), vliv hormonálních změn, často neodpovídající výživa aj., dochází ve svalové tkáni ke změnám v podílu jednotlivých složek na celkovém objemu svalu. Je tak zaznamenáno snížení podílu svalové hmoty, zvýšeného podílu intramuskulárního (svalového), viscerálního (břišního) a subkutánního (podkožního) tuku. V denervovaném svalu dochází postupně ke zmenšení plochy průřezu svalu až o 40 – 50 %. V prvních 6 měsících po vzniku léze je pokles o 20 – 56 %.
Dochází k poklesu nejen množství svalové, ale i kostní hmoty. Míra změn je dána především závažností postižení. Výraznější úbytek je pozorován u tetraplegiků než u paraplegiků, stejně jako výraznější úbytek se objevuje u jedinců s kompletní míšní lézí než u jedinců s míšní lézí inkompletní.
Častou komplikací jsou dekubity (proleženiny). Malnutrice (podvýživa), hypoproteinémie (nízký příjem bílkovin) a anémie (chudokrevnost) k výskytu dekubitu přispívají. Dobrý nutriční stav osob s poraněním míchy je základem pro úspěšnou léčbu. Mezi pacienty s míšní lézí je roční výskyt dekubitů odhadován na 5 – 8 %, s přetrvávajícím výskytem u 25 – 85 %. U 7 – 8 % všech paraplegiků je dekubitus přímou příčinou úmrtí.
Přítomnost dekubitu může mít za následek vysokou tvorbu exsudátu (výpotku) v ráně a deficit bílkovin až 100 g za jeden den. Zatímco v akutní fázi jsou způsobeny špatnou ošetřovatelskou péčí, v chronické fázi bývá většinou na vině sám pacient. Dekubit se může rozvinout z původně zdánlivě bezvýznamné oděrky nebo zarudnutí při dlouhodobé poloze vleže nebo vsedě bez antidekubitní pomůcky (automobil, letadlo). Dekubity často vznikají i u pacientů, kteří jsou hospitalizováni pro jinou interní či chirurgickou komplikaci.
(Zdroj: CHALOUPKOVÁ, E. Hodnota bazálního metabolismu jako výchozí hodnota výživové intervence u osob s poraněním míchy. Praha 2020. Disertační práce na FTVS UK. Vedoucí práce prof. MUDr. Jan Heller, CSc.)
